„Jsem roční kočička Terezka.
Zjevil se mi anděl v podobě mé kočičí maminky, pak anděl v tetě Evě z útulku a teď potřebuji, abyste byli mými anděli vy všichni, kterým záleží na tom, abych žila.
Nebudu už nikdy, jako ostatní kočičky, ale i tak nechci umřít. Chci se radovat z každodenních maličkostí, měkkého pelíšku, dobrého papání a pohlazení. Víc nechci, jen chci žít.
Byla jsem kočičkou beze jména, nikomu jsem nepatřila, nikdo o mě nestál, nikoho jsem nezajímala, byla jsem neviditelnou nemilovanou kočičkou. Živořila jsem ze dne na den, z noci na noc. Byla mi zima, pravidelně jsem usínala s prázdným bříškem a snila kočičí sen o vlastním domově. Stačila chvíle a ten sen by se mi už nikdy nesplnil.
Byl krásný podzimní den, takový, ze kterého se mnozí radují, ale pro mě to byl den, kdy jsem zase byla hladová a hledala jsem alespoň něco k snědku.
Zesláblá jsem na chvíli ztratila pozornost a pak už stačila jen malá chvilka. Oslnila mě světla a já ucítila tu největší bolest v životě. Ležela jsem na silnici a věděla, že pokud tam zůstanu zajede mě další auto. Snažila jsem se vstát, ale nožičky mě neposlouchaly, jako by ani žádné nebyly. Sebrala jsem zbytek sil a předními nožičkami jsem se odplazila na bok cesty. Třepala jsem se zimou i bolestí až jsem ztratila vědomí. Postupně mi tělíčko chládlo a pod kůži mi zalézali červi.
Zdálo se mi, že vidím anděla, svou kočičí maminku, která mi říká, že teď už půjdu za duhový most, že už mě nebude nic bolet, že mé trápení je u konce.
Na chvíli jsem se probrala, viděla jsem, že u mě zastavilo auto. Pán, který v něm přijel, někam volal a říkal, že mě zaveze k veterináři do vedlejší vesnice, aby mou bolest ukončil. Chtělo se mi moc křičet, že nechci ještě umřít, že nechci za duhový most.
Opět jsem upadla do bezvědomí a opět jsem viděla maminku, která mi řekla, že ještě nenastal můj čas k odchodu, že vše bude dobré.
Pán opět telefonoval. Paní z útulku mu zakázala vzít mě k doktorovi na uspání a zařídila přijetí na kliniku.
Přijel si pro mě autem další, moc hodný pán. Když mě viděl řekl „Jsi z Terezova, budeš tedy Terezka“ a tak jsem dostala své první jméno. Vzal mě opatrně do teplé deky a jeli jsme, moc daleko a dlouho, ale já cítila, že je to správná cesta.
Na klinice mě paní doktorka v bílém plášti prohlížela, strašně to bolelo a já čekala, co mi řeknou. Jsou prý jen dvě možnosti uspat mě nebo léčit, operovat a dát mi život, který sice nebude takový, jako mají zdravé kočičky, ale i tak může být dlouhý a šťastný.
Ještě jednou jsem ztratila bolestí na chvíli vědomí a mě se potřetí zjevila má kočičí maminka, konejšivě se na mě dívala a řekla, ať se nebojím, že teta z útulku je mým dalším andělem a udělá vše pro mou záchranu, má prý okolo sebe mnoho hodných lidí, kteří ji v tom nenechají a v mé léčbě pomůžou.
A tak jsem nyní v dočasné péči u druhé hodné tety.
Prozatím jsem v klidovém režimu na infuzích a čekám.
Mám poraněnou zadní nohu bez hluboké citlivosti, u které bude nutná amputace, naražený močový měchýř a rozdrcenou pánev.
Čeká mě náročná a nákladná léčba, operace nožky, operace pánve, možná i magnetická rezonance, …
Budete mými anděli? Pomůžete útulku? Dáte mi šanci žít?“
Pokud vás příběh Terezky chytnul za srdíčko, chcete ji zachránit a dát jí šanci na důstojný život, pomozte, prosím. 🙏🏻
Číslo účtu je: 2300513018 / 2010, poznámka „Terezčin anděl“
Moc děkujeme, Terezka si to zaslouží. 🐈❤️
