V říjnu 2006 se na prahu naší domácnosti objevil malý, hladový a zubožený kocourek. Přinesla ho k nám kamarádka mé dcery — našli ho před domem, dva měsíce starého, plného blech a třesoucího se zimou. Do té doby jsme byli „jen“ rodinou se psem — měli jsme krásného kokršpaněla, byli jsme typičtí pejskaři a o kočkách jsme téměř neuvažovali. 

Ten večer, kdy jsme kotě pojmenovali Hubert, se však něco změnilo. V chvíli, kdy jsme ho vzali k veterináři a uvědomili si, co znamená péče o kočku — kočkolit, pelíšek, léky — začalo se rodit něco většího než jen domácí pomoc. Hubert u nás zůstal a my jsme si postupně začali všímat, že kolem nás nejsou jen domácí mazlíčci, ale že žijí venku kočky bez pomoci, nemocné, toulavé, opuštěné. 

Rodinný dům se měnil v neformální záchrannou základnu – přicházely k nám další kočky. Když jsme jich měli devět, uvědomili jsme si, že to už nemůže být jen náhodná pomoc, ale je třeba struktury, pořádku a jasné pomoci. 

V roce 2012 jsme učinili rozhodnutí: založili jsme občanské sdružení ­— vlastní organizaci, aktivně zaměřenou na pomoc kočkám. Od té chvíle jsme nepřijímali jen jednotlivce, ale stanovili jsme si cíl: zachraňovat toulavé, zraněné a opuštěné kočky, poskytovat jim veterinární péči, zabezpečit kastrace, dočasné pěstounství a hledat jim nový domov. 

Dnes už se nesoustředíme jen na jednoho nalezence, ale stáváme se součástí sítě dobrovolníků, dárců a podporovatelů, kteří společně nesou zodpovědnost za tisíce koček v nouzi. Pomáháme tam, kde státní či městské kapacity nestačí — a děláme to tak, jak jsme začínali už před lety: srdcem, péčí, domácí atmosférou a s přesvědčením, že každá kočka si zaslouží šanci na důstojný život.