Bojujeme o život kočičky Zity „Byla jsem kočička bez příběhu, bez domova, bez budoucnosti. A pak jsem se dostala do útulku, dali mi jméno Zita a můj život se zdál, že bude konečně šťastný, že naleznu domov, kde mě budou mít rádi, bude jim na mě záležet. Stačil jeden den a vše se rozplynulo. Přestalo mi chutnat jídlo, byla jsem bez zájmu, bez života. Okamžitě jsem jela na veterinu, kde jsem strávila pár dnů na kapačkách a různých vyšetřeních. Za těch několik dnů už nevypadám, jako na fotce, tam jsem kulaťoučká krásná kočička. Teď je na mě pohled žalostný, jsem vyhublá s vystupující páteří, místa na tělíčku mi nezarůstají srstí, můj kožíšek je bez lesku, jakoby mastný. Nemám chuť k jídlu, nemám sílu k životu. Ta nemoc, se kterou bojuji, se jmenuje FIP, prý suchá forma, která se nejhůře diagnostikuje. Jsem velmi vážně nemocná a smrt, je tak blízko… Není to jen slovo, je to skutečnost. Teď jsem v útulku u tety Evy Janiškové, v karanténní kleci. Teta ke mě chodí, dává mi kapačky, přitom se mi dívá do očí a říká mi holčičko Zituško. Říká, abych bojovala, nevzdávala to, že mi pomůže a přitom mi jmenuje kočičky, které se podařilo zachránit. Neznám je, ale ta jména pro mě zní, stejně jako konejšivý hlas tety, moc hezky. A tak se dávám se vší energií, která mi ještě zbývá, do boje. Bude prý dlouhý, celých 84 dní, bude to i bolet, ale je tam naděje. Jsou mi necelé dva roky, jsem
