Aktuálně

„Jsem roční kočička Terezka. Zjevil se mi anděl v podobě mé kočičí maminky, pak anděl v tetě Evě z útulku a teď potřebuji, abyste byli mými anděli vy všichni, kterým záleží na tom, abych žila. Nebudu už nikdy, jako ostatní kočičky, ale i tak nechci umřít. Chci se radovat z každodenních maličkostí, měkkého pelíšku, dobrého papání a pohlazení. Víc nechci, jen chci žít. Byla jsem kočičkou beze jména, nikomu jsem nepatřila, nikdo o mě nestál, nikoho jsem nezajímala, byla jsem neviditelnou nemilovanou kočičkou. Živořila jsem ze dne na den, z noci na noc. Byla mi zima, pravidelně jsem usínala s prázdným bříškem a snila kočičí sen o vlastním domově. Stačila chvíle a ten sen by se mi už nikdy nesplnil. Byl krásný podzimní den, takový, ze kterého se mnozí radují, ale pro mě to byl den, kdy jsem zase byla hladová a hledala jsem alespoň něco k snědku.  Zesláblá jsem na chvíli ztratila pozornost a pak už stačila jen malá chvilka. Oslnila mě světla a já ucítila tu největší bolest v životě. Ležela jsem na silnici a věděla, že pokud tam zůstanu zajede mě další auto. Snažila jsem se vstát, ale nožičky mě neposlouchaly, jako by ani žádné nebyly. Sebrala jsem zbytek sil a předními nožičkami jsem se odplazila na bok cesty. Třepala jsem se zimou i bolestí až jsem ztratila vědomí. Postupně mi tělíčko chládlo a pod kůži mi zalézali červi. Zdálo se mi, že vidím anděla, svou kočičí maminku, která mi říká, že teď už půjdu za duhový

Bojujeme o život kočičky Zity  „Byla jsem kočička bez příběhu, bez domova, bez budoucnosti. A pak jsem se dostala do útulku, dali mi jméno Zita a můj život se zdál, že bude konečně šťastný, že naleznu domov, kde mě budou mít rádi, bude jim na mě záležet. Stačil jeden den a vše se rozplynulo. Přestalo mi chutnat jídlo, byla jsem bez zájmu, bez života. Okamžitě jsem jela na veterinu, kde jsem strávila pár dnů na kapačkách a různých vyšetřeních.  Za těch několik dnů už nevypadám, jako na fotce, tam jsem kulaťoučká krásná kočička. Teď je na mě pohled žalostný, jsem vyhublá s vystupující páteří, místa na tělíčku mi nezarůstají srstí, můj kožíšek je bez lesku, jakoby mastný. Nemám chuť k jídlu, nemám sílu k životu. Ta nemoc, se kterou bojuji, se jmenuje FIP, prý suchá forma, která se nejhůře diagnostikuje.  Jsem velmi vážně nemocná a smrt, je tak blízko… Není to jen slovo, je to skutečnost. Teď jsem v útulku u tety Evy Janiškové, v karanténní kleci. Teta ke mě chodí, dává mi kapačky, přitom se mi dívá do očí a říká mi holčičko Zituško. Říká, abych bojovala, nevzdávala to, že mi pomůže a přitom mi jmenuje kočičky, které se podařilo zachránit. Neznám je, ale ta jména pro mě zní, stejně jako konejšivý hlas tety, moc hezky.  A tak se dávám se vší energií, která mi ještě zbývá, do boje. Bude prý dlouhý, celých 84 dní, bude to i bolet, ale je tam naděje. Jsou mi necelé dva roky, jsem