Aktuálně

Sbírka pro kocourka se zraněnou nožičkou a dušičkou. Dostal jsem jméno Toníček. Jsem zraněný na tělíčku i na mé kočičí duši. O mém zranění vám vše napíši, málem jsem umřel, ale co je teď pro mě horší, když už jsem zachráněn, je má zraněná dušička. Má rodina se dozvěděla, že jsem v útulku a chtěla mě zpět. Když ale mí lidé zjistili, co mám za sebou a že by museli přispět na mou operaci a léčení, řekli, že nejsem jejich ztracený kocourek. A já je tak miloval a byl jsem jim oddaný… Pouštěli mě ven, já byl rád, ale nikdo mi neřekl, že když bydlím blízko silnice, co se může stát. Proč mě jen nenechali pouze doma, kde jsem byl šťastný. Já, silnice, jedoucí auto, …, pak už nic nevím. Když jsem se probral cítil jsem hroznou bolest. Zkoušel jsem několikrát vstát a odplazit se z cesty, ale vždy jsem spadl blíž a blíže místu, kde rychle jezdilo jedno auto za druhým. Bál jsem se, že mě některé z nich přejede. Opět jsem upadl do bezvědomí, bylo strašné vedro a ta bolest byla o to větší. Vzbudil jsem se až na trávníku, viděl jsem dva chlapce, kteří mě prý odtáhli ze silnice a paní se dvěma pejsky, která se rozhodla odvézt mě na veterinu a zachránit. Díval jsem se na ni nepřítomně, rychle jsem dýchal, byl jsem od krve a výkalů. Na klinice mě začali ošetřovat a zjišťovat, co se mnou je. Pan doktor řekl té hodné paní, že pokud

Kdo znáte náš útulek, kdo znáte paní Janiškovou, víte, že doslova bojuje za každou nemocnou či zraněnou kočičku, že boj nikdy nevzdává a i když je jen 1% naděje, dává kočičce šanci. To je i případ maličké Hope. Kočičky, která dostala jméno naděje. Hope, Hopík, Houpáček, … má naději, že bude žít. Narodila se kočičce, kterou jsme vysoce březí přijali do naší dočasné péče a krátce nato se jí narodilo 5 koťátek. Po deseti dnech však jedno začalo mít neurologické příznaky. Nechtělo pít od maminky, nedokázalo najít zdroj potravy, protože se mu stále hlavička a celé tělíčko kroutilo doprava. U paní doktorky dostalo antibiotika a odjelo do jiné dočasné péče k úžasné Zlatce, která dokázala nemožné. Z kotěte, kterému lékaři moc šancí nedávali je po 2 týdnech úplně jiné zvířátko. Už se snaží hlavičku otáčet i doprava, už se snaží chodit a nepřepadává na stranu, má chuť k jídlu a prostě žije. Víme, že bude zřejmě postižené, víme, že u nás už zůstane, víme, že kdykoliv se může stát cokoliv, ale pro nás je důležité to, co je tady a teď, kotě Hope se má k světu a to je hlavní. Cesta bude ještě náročná a dlouhá, denně jezdí na veterinu, bude potřebovat i rehabilitace.  Hope je příkladem pro všechny takto postižená koťátka, že nic se nemá předem prohrávat, že život je nádherný, jen když dostanou šanci.  Dejte jim naději, prosíme, tak jako ji jim dáváme i my. ???????? Pokud chcete přispět na Hope, pokud i vy vidíte, že má

Musíme vás požádat o pomoc. V útulku a našich dočaskách je nyní více jak 250 koček a koťat a denně číslo vzrůstá. Potřebujeme finance, abychom mohli pokrýt náklady na provoz, mohli hradit faktury za veterinární péči, mohli dál zachraňovat, … Pokud vám osud kočiček není lhostejný, pomozte alespoň malou částkou a naši prosbu sdílejte mezi své přátele. Děkujeme, že s námi pomáháte. https://www.hithit.com/cs/project/11184/pomozte-nam-prosim-s-uhradou-pece-pro-opustene-kocky

Jsem Kryštůfek, maličké kotěcí miminko, prosím, pomůžete mi? Žil jsem s maminkou a třemi sourozenci v areálu Baťovy nemocnice. Maminka vždy čekala až jí někdo hodí kousek pečiva nebo něčeho, aby přežila a měla mlíčko pro své malé děti, pro nás. Jednoho dne tam napadla mého bratříčka kuna a doslova ho rozkousala. Byl jsem kousek od něj a ona trošku kousla i mě do jedné z nožiček. Našla nás hodná paní a hned kontaktovala útulek, zda může pomoci. Pomohli, přijali k sobě maminku i nás tři děti, bohužel, mámu bratříčkovi se již život nepodařilo zachránit. Byli jsme převezeni do bezpečí dočasky, zachráněni, ale mě najednou začala otékat nožička a než pro mě přijela teta Eva, aby mě okamžitě převezla na kliniku, otok prasknul a vyvalila se z něj spousta hnisu. Plakal jsem bolestí a myslím, že plakala i teta, protože se o mě moc bála. Převezla mě k paní doktorce Bernatíkové, a i když bylo už hodně pozdě večer, hned mě paní doktorka začala ošetřovat a zachraňovat. Čistila mi ránu, ze které vytékala hnusná tekutina.  Dostal jsem antibiotika s tím, že musím zabojovat. Ten večer mě převzala teta z další dočasky. Postupně mi ale začaly hnisat i ostatní tlapičky a ocásek. Druhý den byl pro mě přímo kritický. Nožičky i ocásek bolely, odmítal jsem pít kotěcí mlíčko, odmítal dokrmování, byl jsem malátný, neměl sílu ani chuť žít.  S těžkým srdcem začali zvažovat mé uspání. Paní doktorka ale tetu Evu podržela a řekla, že za mě budou bojovat, zkusí mě zachránit.

„Víte co je to pomalé umírání? Já ano. Tolik dnů, minut, které se vlečou a vy nevíte, kdy to přijde. Vysvobození? Konec nepředstavitelné bolesti a beznaděje? Jen ať už je raději po všem. Jsem bezejmenná kočka, která by nikomu nechyběla, nikdo by neuronil ani slzu za můj zmařený život…  A představte si, že já dostala šanci. Od vás, lidí, kterým nejsou kočičí životy, jako je i ten můj, lhostejné. Nemám jméno, nemám domov, nevím, kdy jsem se přesně narodila.  Jsem ještě kotě, bez domova, bez perspektivy lepšího života. Kotě, toulající se po obcích, hledajících něco k snědku, místo na přespání…  A pak se to stalo! Něco mě strašně pevně sevřelo přední nožku a já ucítila silnou bolest. Chytla jsem se do železné pasti!  Tolik dlouhých a nekonečných dnů jsem byla uvězněna, nožička bolela a pak už i celé tělo, byla jsem hladová, zesláblá, plakala jsem a volala o pomoc. Padaly na mě kroupy, déšť mi máčel kožíšek a slunce mě spalovalo… Nezbývalo než čekat na smrt. Avšak já se najednou začala bránit. Vždyť přece nemohu umřít, musím se zachránit! V tom hrůzném stavu jsem si překousala vlastní nožku. Krvácela jsem a z posledních sil jsem se odplazila k silnici. A tam jsem čekala. Jezdila spousta aut, lidé mě viděli, tu vyhublou schoulenou kočku. Trvalo několik dnů než konečně zastavilo auto. Bylo zrovna 1. máje. Stal se zázrak! Láska ke kočkám tento den zvítězila a já se tak dostala do útulku a okamžitě i na kliniku. Nevím jakým zázrakem jsem vše

S maličkou Bětuškou si smutný osud stále pohrává a už potřetí balancuje na hraně života. První šancí byla její záchrana. Když jsme ji s její bratříčkem přebírali, bylo jim pouze pár dnů. Byly slabouncí, začervení, plní blech a nachlazení. Teta z dočasky je musela krmit několikrát denně lahvičkou, starat se o ně jako o lidská miminka. Koťátka rostla a my měli radost, že přežila. Užívali si her, tepla náhradního domova, mističek plných dobrého jídla a tetiny lásky. Když už přišla doba, kdy by mohli jít do nového domova, postoupili větší vyšetření, protože se zdálo, že se jim dobře nevyvíjí nožičky. Lékařský ortel byl moc krutý, byla potvrzena těžká vrozená vada a doporučena eutanazie. Začal boj, zda city budou převažovat nad doporučením lékaře, láska k malým klubíčkům nad prognózou, co bude až porostou, … Vyhrála láska a city. Pokud kočičky nebudou mít bolesti a budou moci prožít život v pohodě, zůstanou v dočasce u tety a my se budeme o ně starat a zajistíme vše potřebné. Tak dostala hendikepovaná koťátka šanci druhou. Aby toho neštěstí a bolesti okolo nás nebylo málo, přišla rána další. Kočička Bětuška dostala teploty, byla unavená a vyšetření ukázalo to, čeho jsme se nejvíce obávali. Má FIP. I do třetice budeme za kočičku bojovat. Dostane třetí šanci. Pokud jí přejete, aby přežila i toto hrozné období, vyléčila se a ještě dlouho nám mohla projevovat svou lásku a něhu, pošlete, prosím, na léčení Bětušky alespoň maličký příspěvek. ???????? Číslo transparentního účtu je 239075936/0600,  do poznámky pište „Bětuška“ Bětuška

????????„Buďte Lucinčino světlo v boji s nemocí FIP”???????? „Táhni odsud, ať už jsi pryč, fuj, tady nemáš co pohledávat,…“ a spoustu dalších moc krutých slov. To vše si musela vyslechnout, to vše musela zažít malá černá kočička jen proto, že se nenarodila nebo nezabloudila k hodným lidem. Již od prvních týdnů života živořila, dojídala zbytky u slepic, schovávala se před mrazem a deštěm, podvyživená, nemocná se zraněným a bolavým tělíčkem i srdíčkem. Doufala, že když přežila jeden den, tak má naději přežít i ten další.  Nechali by ji umřít, dívali se na to a ještě jí vyhazovali, …  Nevím, co jí vše udělali, co se tam stalo a ani se to nikdy nedozvím. Vím jen, že se v jednom člověku z rodiny projevilo něco, jako soucit, asi se na to utrpení kotěte již nemohl dívat. Dal ho do papírové krabice a přivezl k nám. Ihned jsem jela na veterinu. Celá hlava kotěte byla jedna velká slepená krusta. Doslova jsme pod těmi nánosy hnisu nemohli najít oči. Ale nejhorší bylo její bříško, bylo obrovské, vodnaté. Věděli jsme, co to znamená – FIP! Dřív by to bylo pomalé umírání kočičky, v lepším případě okamžité uspání. Dnes už je možnost záchrany. Je sice náročná fyzicky, psychicky a finančně, ale účinná.  Slíbila jsem maličké Lucince, že bude další naší zachráněnou a vyléčenou. I když určitě přijde o své oko, i když bude maličká celý život, tak jí ten život zachráníme a ona bude žít. Nerada slibuji něco, co nemůžu splnit. Vím ale, že okolo