Aktuálně

Kočička Červinka je od včerejšího poledne na veterinární klinice a snaží se vylízat ze všech bolístek, které jí byly způsobeny nejen v posledních třech dnech. O téměř 24 hodin trvající akci na záchranu kočičky si můžete přečíst ve včerejším příspěvku.Červinku jsme v kolektivu asi 22 lidí vyprošťovali od nedělního odpoledne do pondělního poledne. Kočička strávila den v mrazu a neskutečném stresu. Abychom ji mohli z pod auta dostat ven, musel ji přivolaný veterinář přispat a vytahovat za pomoci našich dobrovolníků a pracovníků místních profesionálních hasičů. Kočička se bránila z posledních sil. Bála se, prožila si toho mnoho. Mnoho, na co se nám nechce ani myslet.Původ kočičky je nám neznámý. K majitelce, od které jsme ji měli přijímat se dostala asi před dvěma lety. Teplo domova však kočička nezažila. Každé ráno, bez ohledu na počasí, ji paní vyhazovala na balkón, jen aby se její syn (11 let) mohl v klidu vyspat. Kočka často chodila po zábradlí nebo parapetu a z balkonu, podle sousedů, minimálně jednou i vypadla. Kočku také často vypouštěla na schodiště paneláku, kde ji pak nemohla odchytit. Nechodila s ní na veterinu, protože se ji bála dát do přepravky, nechtěla na ni sahat. Paní se kočičky bála, štítila dotknout, protože by ji mohla škrábnout a bála se, že by to pro její osobu bylo smrtelné. Ke kočce neměla žádný vztah.Jak se kočička dostala na ulici nám není známo. Verzí je více – spadla znovu z balkonu, paní ji záměrně vypustila, utekla jí na schodišti a paní následně otevřela dvoje

https://youtu.be/1DosZH-fQR8 Již dva týdny byl domlouván příjem kočičky, jejíž rodina se jí chce, za nejasných okolností, zbavit. Paní nám nebyla schopná kočičku do útulku odvézt a naše nabídky, že si pro ni přijedeme odmítala. Příjem kočičky byl naposledy domluven na nedělní odpoledne. Eva Janišková čekala doma, že paní i s nechtěnou kočkou dorazí, ale marně. Po hovoru s, již bývalou, majitelkou, z ní vypadlo, že kočka je před domem pod autem v centru Zlína. Verzí, jak se zde dostala, bylo více. Utekla z přepravky, utekla ze schodiště, vypadla z balkonu… Ihned po telefonátu, v neděli ve 14:30, vyrážíme my dobrovolníci a snažíme se kočku vylákat z pod auta. Majitelka jen stojí opodál a štítí se kočky dotknout, vzdává se jí a po chvíli odchází. Kočka se našim pokusím o dostání ven brání a po nějaké době pokusů, všichni ležíc na ledové silnici, za zvuku zuřivého syčení, a po pár škrábancích a kousancích, které prorazily i rukavice, kočka mizí. Zmizela však v motoru cizího auta. Po oslovení desítek sousedů, zvonění na celý dům, jsme byli nuceni zavolat Městskou policii Zlín. Moc ochotní muži zákona se snažili kontaktovat majitele vozu, ale marně. Sami se plazili okolo auta, ale ani jim se nepodařilo odchytit ji. I nadále jsme se pokoušeli kontaktovat a sehnat majitele, neboť kočka pod kapotou vozidla by se mohla vážně zranit a zemřít.  S majitelem vozu se nám podařilo spojit až v 6 hodin večer a záchrana kočky se tak rozjela nanovo. Pod kapotou totiž kočka nebyla. Podařilo se jí

Milí přátelé, ač by se mohlo zdát, že v zimě se nic neděje, opak je pravdou. Ti co nás sledujete a možná i ti, co jen nahlédnete, tak víte, že jsme vloni „oslavili“ 10. výroční založení spolku tím, že jsme se vydali na novou cestu a etapu – budovat nové prostory pro kočičky. Starý domek i chatka byly v neobyvatelném stavu, tak už na podzim začaly stavební práce, ve kterých pokračujeme i nyní. Co již je hotovo nebo na čem se nyní pracuje: – výměna oken – výměna dveří – budování nového stropu v budoucí kočičí místnosti – vybetonování podlah  – kompletní rekonstrukce sklepu na skladovacích prostor – vnitřní omítky – další stavební úpravy, které činí objekt obyvatelným pro kočičky  Co nás nyní čeká: – vymalování místností  – položení lina – montáž parapetů  – instalace obkladů v koupelně a přípravně jídla – úprava chatky na karanténní místnost hlavně to nejdůležitější – nová střecha Bez toho se nemůžeme dál pohnout, pod střechou je velký úžasný prostor pro kočičky. Materiál na střechu už jsme koupili, zbývají latě, dřevo a práce. Celková částka za střechu, dle nabídky, včetně materiálu, je 240.000 Kč. Zatím jsme nějak moc neprosili, ale toto už opravdu nezvládneme vlastními silami. Přikládáme fota, jak jsme již v budování pokročili, fakturu za stavební práce za poslední měsíce a fakturu za materiál na střechu. Moc potřebujeme vaši, i minimální, finanční pomoc. Přispět můžete na transparentním účtu: 252461858/0600 Pokud by někdo chtěl koupit např. lino do pokojů, barvy, sololit do karanténní místnosti nebo jiné

Je to, jako by to bylo dnes. Před očima si přehrávám chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděla – maličké 4 týdenní kotě, plazící se po předních nožičkách, neschopné se postavit. Co z něj vyroste, co s ním bude, jak se vůbec bude pohybovat, jestli vůbec? Kotě jsem držela v dlaních, dívalo se na mě velkýma očima, vnímalo a ptalo se, budu moci žít nebo rozhodnete, že zemřu?   Veterináři radili uspat ho, já nesouhlasila a se mnou i doktor Čejka v Mařaticích na klinice, kde pak kotě strávilo 3 týdny svého života. Zde také bezejmenný kocourek dostal své jméno Faust.   Začala jsem se učit, jak se žije s napůl ochrnutým zvířátkem. Nebylo to jednoduché, ale Faustík mi to vynahrazoval svojí bezvýhradnou láskou, svojí bezelstnou vděčností, která byla v jeho očích.   12 let uběhlo a já nyní o jeho život bojuji znovu. Faust zhubnul, zhoršila se mu srst a minulý týden vyšetření ukázala silný zánět slinivky a FIP, bohužel nervovou formu. Několikrát zkolaboval, měl nízkou teplotu jen 35°, sotva dýchal, byl apatický, bez zájmu. Chvíli se zdálo, že už svůj život začíná vzdávat, ale opět dokázal, že je velký bojovník, že ještě nenastal jeho čas odejít, že má velkou vůli žít.   Nyní po týdnu je již teplota stabilní, Faustík se zkouší postavit na nožky, i když zatím neúspěšně. Má ale zájem o okolí a dává mi naději, že léčba zabírá.   Spousta z vás byla u nás v útulku, Faustíka zná osobně, ví jak je to úžasný kocour

Když jsme před lety začínali se zachraňováním kočičích životů, měli jsme spoustu snů. Některé se nám podařilo splnit, jiné se rozplynuly v nenávratnu. Za ta léta jsme zachránili tisíce koček a koťátek, ale ten velký sen o dokonalém útulku jsme si splnili až po 10 letech od našeho založení.  Ano, už to není sen, ale skutečnost. Našli jsme místo v prostředí nádherné přírody. Místo dostatečně velké. Místo pro naše kočičky.  Máme k dispozici velký pozemek a menší rodinný domek s chatkou. Prostor, kde budou kočky čekat na nový domov a staré či nemocné prožijí zbytek života v harmonickém prostředí.  Budou zde kočičí pokoje, voliéry, stromy a škrabadla, hračky, dostatek jídla a péče, …  Pak otevřete okno, zasvítí sluníčko a vy najednou uvidíte v těch kočičích očích záblesk a světýlko radosti. Dovolte nám nyní představit novou etapu cesty našeho spolku Dobré ruce Zlín. Náš plán je již na jaře 2023 začít s omezeným provozem a postupným stěhováním. Čeká nás náročná rekonstrukce objektu, který bude sloužit jako technické zázemí, prostor pro pečující dobrovolníky, pokoj pro hendikepované, dlouhodobě nemocné a staré kočičky a obrovská půda určená pro hravá koťátka. Vedlejší objekt chatky bude využit jako karanténní prostor pro nové příjmy a nemocné kočky.  Na pozemku, který je nyní nutno zabezpečit kvalitním oplocením, budou vybudovány celoročně obyvatelné voliéry. Kočkám zde postupně vytvoříme prostředí s možností nadechnout se čerstvého vzduchu, proběhnout v trávě, hřát si kožíšky na sluníčku nebo je skropit kapkami deště. Své tlapičky budou moci otisknout v čerstvě napadaném sněhu či blátě nebo zaseknout drápky do kůry stromů, po

Už ani nevíme, kdy naposledy se to na nás takto hrnulo. Jen za poslední 2 měsíce máme příjem 4 koček, sražených autem, které potřebovaly nutné složité a náročné operace. První byl Teo, kocourek ochrnutý na spodní polovinu těla. O dvou dalších koťatech jsme zde ani nepsali. Při současných příjmech, při stavu okolo 300 kočiček na útulku a v dočasných péčích, nenacházíme čas, psát o všech záchranách. Jedno kotě bylo přijaté z Valašského Meziříčí, druhé kotě přijaté z Držkové. Obě přežily a po rekonvalescenci mají šanci na normální šťastný život. Čtvrtý a čerstvý je příjem kocourka z Bystřice pod Lopeníkem. Kocourek ležel uprostřed silnice, zřejmě také po srážce autem. Když ho paní vzala a zavezla na veterinu do Újezdce měl už neměřitelnou teplotu a v ráně byla nakladena vajíčka larev. Jak dlouho tam ležel, nikdo neví a nikdo také nevěděl a nevěřil, zda zvládne noc. Kupodivu mu vyhřívaná podložka, infuze a veškerá péče Veterinární ordinace Újezdec pomohly k tomu, aby přežil kritický stav. V pátek jsme jej převezli na kliniku Veterina Slušovice, kde včera podstoupil velmi složitou operaci zlomeniny nohy. Operace byla velmi komplikovaná, kosti byly rozdrceny, ale kocourek ji zvládl. Dnes je již v péči našeho útulku. Ošetřování, léčba a rekonvalescence bude velmi dlouhá a může trvat i pár měsíců. Kocourek dostal od své zachránkyně jméno Vendelín. Pro nás je důležité, že kocourek žije a bude žít. Kdyby nebyl zachráněn, zcela jistě by byl na svá zranění umřel. Prosíme, pomozte nám a přispějte na operace těchto kočiček a na složitou

???????? Zoufalý Teo vás prosí: „Dejte mi šanci“ ???????? „Ozvala se rána a po ní bolest a bezmoc. Už ani nevím, jak dlouho jsem se plazil po kamenité silnici. Zažíval jsem obrovskou bolest. Kamení a asfalt mi rozdíraly nožičky do krve, ty nožičky, které mě nechtěly poslouchat. Často jsem bolestí upadal do bezvědomí. Když jsem se na chvíli probral, sebral jsem zbytky sil a plazil se dál. Věděl jsem, že když zůstanu na místě, bude to můj konec. Žádné auto nezastaví, aby pomohlo umírajícímu kocourkovi. Připlazil jsem se k domu. Doufal jsem, že mi lidé pomůžou a prosil je o pomoc. Tři týdny mě nechali bez povšimnutí, byl jsem počůraný, hladový, celý olezlý a odřený. Bolelo to a já už ztrácel sílu žít. Tři týdny, … tolik nekonečných dnů bolesti a beznaděje. Plakal jsem, ale nikdo můj pláč neslyšel. Najednou se u mě zastavili cizí lidé a já doufal, že mi pomohou. Dali mě do přepravky a zavezli k doktorovi. Ten se na mě podíval a řekl, že nemá smysl se mnou již nic dělat, že mě utratí. Nedovedete si představit to zoufalství a smutek. Co teď se mnou bude? Nechají mě umřít? Slitovali se nade mnou, nenechali mě uspat a začali shánět pomoc. Jedna hodná paní napsala můj příběh na Facebook a tak se o mě dozvěděli ve Zlíně v útulku Dobré Ruce. Neváhali ani chvíli a začali organizovat mou záchranu a převoz do České republiky. Zapomněl jsem totiž napsat, že jsem kocourek ze Slovenska až z Hriňové. Dobré

???????? Maminka Zrzička potřebuje vaši pomoc ???????? Milí kamarádi,  jmenuji se Zrzička, rezavá kočičí maminka, která nutně potřebuje vaši pomoc. Byla jsem nalezena na Želechovických pasekách, hladová, nemocná, s velkým bříškem. Nikomu jsem nepatřila, já kočička, která byla sama kotětem. Nikdo se nestaral o to, zda přežiji já nebo má děťátka, která se měla brzy narodit. Teta v dočasce, ke které jsem se dostala se o mě starala jako o malé miminko, dávala mi to nejlepší papání, hladila mě a slibovala, že spolu vše zvládneme. Za dva týdny se mi narodilo pět sladkých koťátek a byla to teta, která byla celou dobu se mnou, ochotná mi pomoci. Byla jsem sice slabá, ale vše zvládla a stala se vzornou a milující maminkou. Koťátka odrostla a začala odcházet do nových domovů. Nastal čas, kdy jsem se i já začala těšit na vlastní rodinu. Před pár dny se mi začalo zvětšovat bříško a teta mě zavezla k paní doktorce. Ta pak řekla tu nejhorší zprávu – jsem nemocná, mám FIP. Dostala jsem velký strach, ale byla tu zase má teta, která mi něžným hlasem slíbila, že i toto spolu zvládneme, že se vyléčím a pak mi najde hodnou lidskou maminku. Útulek již vyléčil spoustu kočiček z nemoci FIP, má teď ale 250 koček a koťátek, mnoho velmi nemocných kočičích pacientů a hendikepovaných kočiček a nemá dostatek peněz na další léčbu. Potřebuji proto vaši pomoc, prosím o, alespoň maličký, příspěvek na svou náročnou léčbu, která mi dá šanci žít. Číslo účtu je 2300513018/2010 s

Sbírka pro kocourka se zraněnou nožičkou a dušičkou. Dostal jsem jméno Toníček. Jsem zraněný na tělíčku i na mé kočičí duši. O mém zranění vám vše napíši, málem jsem umřel, ale co je teď pro mě horší, když už jsem zachráněn, je má zraněná dušička. Má rodina se dozvěděla, že jsem v útulku a chtěla mě zpět. Když ale mí lidé zjistili, co mám za sebou a že by museli přispět na mou operaci a léčení, řekli, že nejsem jejich ztracený kocourek. A já je tak miloval a byl jsem jim oddaný… Pouštěli mě ven, já byl rád, ale nikdo mi neřekl, že když bydlím blízko silnice, co se může stát. Proč mě jen nenechali pouze doma, kde jsem byl šťastný. Já, silnice, jedoucí auto, …, pak už nic nevím. Když jsem se probral cítil jsem hroznou bolest. Zkoušel jsem několikrát vstát a odplazit se z cesty, ale vždy jsem spadl blíž a blíže místu, kde rychle jezdilo jedno auto za druhým. Bál jsem se, že mě některé z nich přejede. Opět jsem upadl do bezvědomí, bylo strašné vedro a ta bolest byla o to větší. Vzbudil jsem se až na trávníku, viděl jsem dva chlapce, kteří mě prý odtáhli ze silnice a paní se dvěma pejsky, která se rozhodla odvézt mě na veterinu a zachránit. Díval jsem se na ni nepřítomně, rychle jsem dýchal, byl jsem od krve a výkalů. Na klinice mě začali ošetřovat a zjišťovat, co se mnou je. Pan doktor řekl té hodné paní, že pokud